Téma páté

Téma V. – Válečné časy

V březnovém čísle zpravodaje jsme nahlédli do pokrokové éry druhé poloviny devatenáctého století našeho města. Stavělo se, modernizovalo a pokrokové myšlení hýbalo nejen městem, ale celou tehdejší Evropou. Stačilo však „sedm kulí v Sarajevu“, aby se pokrok ubíral jiným směrem a v jiných sférách.

První světová válka pohnula osudy mnoha postoloprtských rodin. Tím víc, že v Postoloprtech jako v pohraničním městě bylo obyvatelstvo spíše německo – české.

Po vyhlášení České republiky se situace přechodně uklidnila a život se vracel do normálních kolejí. Prvorepublikové nadšení společně s rozvíjející se ekonomikou městu přineslo další rozkvět; mimo jiné byla postavena reprezentativní budova školy v Komenského ulici, což lze označit za jeden z nejvýznamnějších počinů v historii postoloprtského školství, kterému bude věnována jedna z příštích samostatných kapitol.

Netrvalo dlouho a mezi lidmi se začalo rozlišovat, kdo kam patří. Dokonce si v roce 1937 přijel Postoloprty prohlédnout i Konrád Henlein. Jak již bylo řečeno staly se Postoloprty jako pohraniční město 6.října roku 1938 součástí Sudet. Úřady byly obsazeny, četnictvo sloužilo pouze jako pomocný orgán operujícím německým jednotkám.

 

Z této doby rovněž pochází postoloprtské úsloví „jet, jít na culhaus či colhaus“, což znamenalo přejít ve Březně hranici Sudet (das Zollhaus – celnice). Lidé chodili přes celnici nakupovat až do Loun nebo ně čekávali ochotní prodejci nedaleko za hranicí. A protože bylo povoleno prodávat jen omezené množství kusů od daného zboží, našli si lidé, jako za každé doby, své kličky. Jeden příklad za všechny. Pokud jste měli početné příbuzenstvo a nedostatek košil, mohli jste se vydat s nůší na trávu až za „culhaus“ a vracet se zpět oblečený i ve třech vrstvách a s několika dalšími v nůši pod trávou. Z výpovědi pamětníků vyplývá, že i přes ostrahu hranice nebyly kontroly příliš důkladné a za domácí koláč nebo kousek špeku dokázal německý voják přimhouřit oko. To však byla jedna z mála světlých stránek války.

Na druhé straně Němci perzekuovali Čechy, německé obyvatelstvo nesouhlasící s hitlerovskou propagandou a zejména židovskou komunitu, která byla v Postoloprtech velice početná.

Rasové čistky se nevyhnuly ani našemu městu. V roce 1943 byly některé tábory v Čechách vyhrazeny pro židovské míšence nebo osoby ze smíšeného manželství. Mezi ně patřil právě postoloprtský lágr v bažantnici, který fungoval až do dubna 1945. Vězněni zde nebyli pouze obyvatelé Žatecka, ale ze všech koutů protektorátu. Vězňové pracovali společně se sovětskými, francouzskými, anglickými a srbskými zajatci na letišti v Žatci a po náletech jezdili odklízet trosky do mosteckých dolů a chemických závodů v Litvínově.

 

Sovětská vojska osvobodila město 9.května 1945 v pět hodin ráno. V průběhu dalších dnů začalo rozsáhlé zatýkání a prověřování obyvatel Postoloprt, z nichž většina měla německou národnost. Kdo měl na policejní přihlášce uvedenu českou národnost a na kmenovém listu označení T (der Tscheche), nebyl do odsunu zařazen. Příslušníci osvobozeneckých vojsk spolu s rozhodujícími činiteli však zakrátko přestali výše uvedené údaje prověřovat a rozhodli tak o osudech několika stovek lidí, kteří byli v nejlepším případě odsunuti do Německa.

Němci museli odevzdat klíče od svých domů a byli soustředěni do lágru, kde je měla čekat tzv. osmidenní karanténa. Ano, do pověstného lágru v bažantnici … K nim přibývali i další Němci z „pochodů smrti“. Zejména ze Žatce a blízkého okolí. Mnoho lidí odsun zaplatilo životem či ztrátou rodiny. Divoký odsun Němců označovaný jako postoloprtský masakr si na různých místech v okolí města vyžádal podle odhadu historiků zhruba tři tisíce obětí. Postoloprtský lágr se tak dostal do evropského seznamu Táborů utrpení a smrti.

 

Dvojí změna režimu přivedla do lágru nejdříve oběti nacizmu a poté jeho přívržence, ale také oběti nové doby, které měly tu smůlu, že se narodily s německou národností nebo na ně někdo ukázal prstem stejně tak, jako tomu bylo za války. Toto téma postoloprtské minulosti je stále živé a i po letech je opředeno spoustou nejasností. Bezpochyby však lze označit za jednu z nejstrašnějších kapitol historie města. Kapitolu, která se po mnoha letech znovu otevírá, abychom se s minulostí, byť sebetrýznivější, konečně důstojně vypořádali. Pravdou je, že bezpráví vždy tvrdě zaplatí zejména ti nevinní a v případě postoloprtských událostí to platí dvojnásob.


Mgr. Miroslava Folberová