Téma druhé

Jednou ze základních duchovních potřeb člověka je něčemu a v něco věřit. Není rozhodující věří-li v lidi, věci, nebo v to, co je mezi nebem a zemí, dává mu to sílu jít dál a poznávat nové i sám sebe. Ať už věříte nebo ne, náboženství provází lidstvo od nepaměti. Téma druhé je věnováno církevní historii našeho města.

 

  Kronika mnicha sázavského kláštera, která navazuje na Kosmovu kroniku uvádí, že počátkem dvanáctého století (někdy kolem roku 1120) byly položeny základy kláštera. Románský skvost patřil řádu Benediktinů a podle jejich hesla „modli se a pracuj“ se klášter rozrůstal jak do šířky, tak do věhlasu tehdejší kultury a vzdělanosti. Jeho jméno znělo: „Apostolorum porta“, tedy apoštolská brána či brána apoštolů. Byl pojmenován podle vstupní brány, na které stály sochy apoštolů. Traduje se, že všech dvanáct soch bylo v životní velikosti a z čistého kovu. Ať už ze zlata nebo ze stříbra, jednalo se o pýchu a bohatství kláštera. Když mniši viděli, že se blíží nebezpečí v podobě husitů, sochy z brány sundali a zakopali. Mapu pokladu rozdělili na půl a rozešli se v domnění, že nastanou lepší časy, sláva kláštera bude znovu obnovena a pak sochy vyzvednou. Bohužel se tak nestalo a poklad na své vyzvednutí ještě čeká ...

 

  Na tuto pověst se váže další o podzemních chodbách, které byly vykopány mnichy jako únikové při hrozícím nebezpečí a údajně vytvářely spletitou síť podzemních chodeb. Při nízkém stavu vody na řece Ohři lze údajně pozorovat klenbu podzemní chodby vedoucí pod řekou ke kostelu ve Skupicích.

 

  Jestli byly chodby skutečně tak dlouhé, nevíme. Faktem však zůstává, že v části z nich si ještě v minulém století hrávaly postoloprtské děti.

 

  Vraťme se zpět do zatím vzkvétajícího kláštera, a to jak po stránce hospodářské, tak vzdělanostní. Klášterní škola byla vlastně prvním vzdělávacím institutem v našem městě a klášterní knihovna obsluhovaná třemi stovkami mnichů byla jednou z největších nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě.

 

  Po vzestupu většinou přichází pád. Tentokrát však nebyla vina na straně špatně hospodařícího opata a jeho řeholníků, ale na husitech, táhnoucích kolem kláštera roku 1420. Šlo-li o náboženské důvody nebo pouze o touhu ničit a drancovat se již nedovíme. Jisté je, že po odchodu husitů zbyly jen doutnající ruiny jedné z našich nejcennějších středověkých památek.

 

  Během dalších let sloužily sutiny kláštera ke stavbě nové tvrze a dalších stavení. Zub času a lidé vykonali své.

 

  Umístění kláštera se pomalu stávalo hádankou. Jedna z verzí tvrdila, že klášter stál na místě bývalého blatného hradiště Drahúš. Pravdu ukázal až náhodný objev z roku 1981. Ve farní stodole byly odkryty zbytky šestiobloukového románského okna z pískovcového kamene. Jak velký by musel být klášter s takovými okny ...? Právě objev z druhé poloviny minulého století dokazuje, že nebylo zdaleka nalezeno vše. Třeba čekají další tajemství právě na Vás ...

 

  Dalšími církevními památkami byl kostelík sv. Ondřeje z konce čtrnáctého století, nahrazený koncem patnáctého století kostelem Nejsvětější trojice, který se nacházel v místě dnešního plaveckého bazénu.

 

  Čtvrtým v pořadí byl kostel sv. Františka z Assisi poblíž zámku sloužící hlavně šlechticům, do jehož krypty byli pohřbíváni nejen členové šlechty, ale i někteří duchovní. Gotický kostel byl roku 1746 zbourán a na jeho místě byl postaven současný kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Kostel Nejsvětější trojice a kostel sv. Františka jsou vyobrazeny na vedutách umístěných na městském úřadu.
Nynější kostel dal postavit kníže Josef Schwarzenberk jako bohudíky za mužského potomka syna Jana. Stavitel Alto Monte zahájil 13.října 1746 stavbu, která trvala sedm let. Kostel je jednolodní, s nezvykle na jih orientovaným oltářem a věží kolmo k náměstí. V průčelí kostela jsou sochy sv. Petra a Pavla. Kostel má pět oltářů, hlavní a čtyři boční, oltářní obrazy a štuková výzdoba jsou dílem vídeňských mistrů. Na jednom z obrazů jsou zvěčněni manželé Schwarzenberkovi se synem Janem, na jiném lze najít město Postoloprty z roku 1750. Dominující skvostně zdobená kazatelna, vyřezávané zpovědnice a původní lavice pro třista lidí, olověná okna se zdobnými výjevy a v neposlední řadě varhany po staletí poutají zraky věřících i pouhých návštěvníků.
Nesmíme také zapomínat na památky menších rozměrů jakými jsou hřbitovní kaple, Mariánský sloup na náměstí, socha sv. Jana Nepomuckého či socha sv. Václava.
Pohleďte na vám známá místa trochu jinak; na památky, které jsou po mnoho generací svědky důležitých i méně významných událostí. Zastavte se, zamyslete a určitě uvidíte, co vám předtím unikalo. Jestli jste to nestihli v čase vánočním, možná je ta pravá chvíle teď ....

 

  Případné dotazy, náměty ,příspěvky či fotografie k historii Postoloprt uvítáme na adrese: ocima.deti@email.cz